Půda: vzácná, nebo obyčejná?

Je to komplex minerální a organické složky, vody a vzduchu obohacený o pestré společenstvo mikroorganismů? Nebo je to výrobní prostředek zemědělce – materie, ve které jsou fixovány kulturní rostliny, či je to předmět výhodné investice investora, anebo je to taky popel našich předků? Každý si pod pojmem půda představíme něco jiného. Jedno je ale jisté – smysluplná, zemědělsky použitelná půda pokrývá méně než jednu třiatřicetinu povrchu naší planety a je na ní závislý veškerý náš život.

Dříve by mě ani ve snu nenapadlo, že někdy budu psát článek o půdě, byť jsme ve škole měli předměty geologie a půdoznalství. Po čtvrtstoletí, co se aktivně pohybuji v oboru ekologického zemědělství, vnímám stále intenzivněji, jak obrovské a těžko vratné škody se podařilo napáchat konvenčně hospodařícím zemědělcům nejen na naší krajině, ale na tom nejdůležitějším, z čeho jsme živi, na půdě. Za poslední dvě dekády se toho totiž podařilo pokazit pomalu více než za 40 let socialistického zemědělství.

Nedávno jsem se zúčastnil Konference o půdě a tam mně zapadly poslední kostičky do pomyslné mozaiky a vynořil se mi obraz, ze kterého jsem zůstal jako opařený. Poměrně často využívám dálnici směr Brno a Praha a několik posledních let jsem se pozastavoval nad tím, proč i po poměrně krátkých deštích zůstávají na okolních, krásně obdělaných polích kaluže až jezera nevsáknuté vody, kterých jsem si dříve nevšímal, anebo tam dříve nebývaly? Často jsem se ptal sám sebe, jak je to možné? Vždyť srážek spíše ubývá. Čím je to způsobeno? Odpovědí se mi dostalo s odstupem času až na výše zmiňované konferenci.

Není to totiž jen půdou utuženou těžkými mechanizmy, jak se dlouho myslelo, ale hlavně je to dlouhodobým nedostatkem organické hmoty. Už jsou to možná dvě desetiletí, co klesly stavy chovaného dobytka v naší republice natolik, že není dostatek statkových hnojiv na přirozenou obnovu úrodnosti půdy. Půdní mikroorganismy hladoví, anebo v půdě chudé na organické složky pomalu odumírají. Chybějící statková hnojiva jsou suplována dodáváním vysokých dávek průmyslových hnojiv a pesticidů a celé je to korunováno nevhodným nebo nedostatečným střídání polních plodin. Průmyslová hnojiva spolu s pesticidy napomáhají rozkladu půdní struktury, která se rozplavuje a v podorničí pomalu vytváří neprostupnou desku hodně podobnou betonu.

Horní úrodná část půdy proto nemůže komunikovat s podložím a voda se nemůže vsakovat do hlubších vrstev, proto rychle odteče a nezpůsobí-li erozi, tak se rychle odpaří. Mimo jiné, i tímto nedostatečným zvodněním půdního horizontu se enormně ohřívá povrch krajiny, ve které žijeme. Půda totiž funguje na podobném principu jako houba. Když je nasáklá vodou, tak chladí. Když je suchá, tak tuto schopnost ztrácí. Šedesátiletá aplikace syntetického dusíku výrazně pozměnila fyzikální vlastnosti půdy, která nyní přijímá pouze zlomek dešťových srážek v porovnání s minulostí. Nad přehřátou krajinou pak stoupají „sloupy“ horkého vzduchu, které zabraňují vstupu vláhonosných vzduchových hmot přicházejících od oceánu a krajina se ještě více vysušuje…

Tak a tady to máme v celé kráse! Změnu klimatu nelze připisovat jen průmyslu a dopravě či prostému spalování fosilních paliv, ale bohužel hlavně průmyslovému zemědělství. Tato tematika je opravdu palčivá, dotýká se každého z nás a nemůžeme pořád před problémy strkat hlavu do písku. Obchody zatím máme plné potravin různé kvality a z různých konců světa, ale počínáme si, obrazně řečeno, jako kdybychom seděli na stromě, odřezávali větev a seděli přitom na špatném konci. Na řezání pomyslné větve má lví podíl zejména průmyslové konvenční zemědělství, které za to ještě chválíme, protože zdánlivě pořád produkuje všeho dostatek. Ale jak dlouho ještě?

Proč o tom vlastně píšu? Všichni, co se nějakým způsobem zajímáme o ekologické zemědělství, od počátku neustále omíláme, co je podle nás třeba udělat. Zbavit zemědělství průmyslových hnojiv a pesticidů, držet uzavřený koloběh – půda, rostlina, zvíře a člověk. Je třeba udržovat pestrý osevní postup, zpět půdě dodávat organickou hmotu, mít důstojný chov zvířat, nehazardovat s GMO a dalšími. Ale naše naléhání asi nebylo dostatečně hlasité a důrazné a ani nyní to nikoho nijak zvlášť nevzrušuje. Těch necelých 13 % ekologicky obhospodařované půdy v naší zemi je asi pořád málo k ovlivnění tak dalekosáhlých procesů i k ovlivnění veřejného mínění. Měnící se klima spíše nastoupí s pádnějšími argumenty a ledy se nejspíš pohnou. Škoda, že se historie musí pořád opakovat a problémy se neřeší včas, ale až, obrazně řečeno, za minutu dvanáct.

Vážím si proto lidí, kteří se snaží konat v souladu se svým svědomím, navzdory směru většinového proudu. U nás je to třeba Nadace pro půdu, kterou založila skupinka nadšenců v jižních Čechách. Je to skupina lidí dlouhodobě se zabývajících biodynamickým zemědělstvím. Nebojí se říkat, že člověk by neměl půdu vlastnit, protože ho jako taková přesahuje. Půdu považují za přírodní útvar, respektive výtvor, o který má člověk pečovat jako o něco, co je mu svěřeno k vlastní obživě, který však nemá sloužit k ukládání peněz či ke spekulacím. Půda je dar, nikoli komodita. Nedávno do nadace vložili prvních více než 300 hektarů půdy, na kterých se vymahatelně hospodaří ekologicky, a navíc je v nadaci více ochráněna proti spekulantům.

Vážím si třeba tzv. Amišů (angl. Amish), jedné z mála komunit akceptovaných majoritní společností v USA. Vážím si jich, protože půdu vnímají jako boží statek a tak se k ní také chovají. Péče o půdu je pro ně přímým odrazem jejich vztahu k Bohu. Proto mohou být po zásluze vnímáni jako excelentní zemědělci a vzoroví chovatelé dobytka. U Amišů totiž nelze mít zanedbané pole nebo zahradu nebo zvířata ve špatné kondici, to byste hned byli podezřelí.

Je to prosté, půdu jsme nezdědili po rodičích, ale máme ji v pronájmu od našich dětí. Jak jsem již zmínil, půda je popel našich předků a také my, až přijde čas, se staneme její součástí. Možná i proto bychom měli přehodnotit náš vztah k ní. Pokud zase někde uslyšíte, že biopotraviny jsou drahé, tak máte k dobru další argument, proč tomu tak je. Není to jen otázka vyšší pracnosti, o něco nižších výnosů, větší náročnosti se zpracováním menších partií a dalších aspektů. Bioproducenti se snaží nepodílet se na výše popsané devastaci půd, ale naopak, snaží se o půdu starat s péčí dobrého a vnímavého hospodáře. Jejich zodpovědné hospodaření bohužel stojí trochu více peněz, což se z krátkodobého pohledu jeví jako méně produktivní, ale zato dává šanci do budoucna. A to nejen nám!

Autorem textu je Tomáš Mitáček. Tento i spoustu dalších zajímavých článků si můžete přečíst také v našem magazínu Radost.